3. kapitola - Perníková chaloupka

Domek, ve kterém bydleli Jeníček s Mařenkou, našla v lese bez problémů. Z města k němu vedla docela široká cesta, po které jezdily povozy vozící stromy, jež poslal k zemi jejich otec, povoláním dřevorubec. Beruška zabušila pěstí na dveře a čekala, kdo vyleze.
"Kdo je?" ozvalo se z chaloupky.
"Beruška. Potřebuji mluvit s Jeníčkem a Mařenkou."
Dveře se otevřeli a Mařenka se levým ramenem opřela o futro a pravou ruku položila na to protější. Návštěvnici tím dala jasně najevo, že dál ani krok.
"Co tě k nám přivádí, Beruško?"
"Vandalismus. Máš doma bratra?"
"Jaký vandalismus? Co to na nás zkoušíš?"
"Zavolej bratra a dozvíš se to."
"Jendo!" zařvala Mařenka směrem do domku. Chvíli se nedělo nic. Pak se najednou rozlétly dveře na konci chodby a v nich se objevil volaný bratr.
"Co se děje ségra? Proč tu hulákáš jak na lesy?"
"Ale, tady Beruška povídá něco o nějakém vandalismu a chtěla tě zavolat. Tak jsem tě zavolala. To je vše."
"Vůbec netuším o co jde," konstatoval Jeníček, když dorazil mezi futra k sestře a pohlédl na návštěvnici.
Ta si pozorně Jeníčka prohlédla. Vůbec nebyl k zahození. Spíš naopak - s ním by pozvání na procházku v lese rozhodně neodmítla. Uvědomila si však proč tady je a rychle vypálila svou otázku: "Co jste dělali včera asi tak hodinu po poledni?"
"Já nevím," odpověděla Mařenka a moc dobře si všimla záblesku v Beruščiných očích při příchodu Jeníčka. Tak bratříčka se ti zachtělo, ty potvoro? To určitě! Pomyslela si a zahrála pro návštěvnici etudu, že si náhle vzpomněla: "Byli jsme v lese, přece. Táta nás poslal na jahody."
"A jó. Máš pravdu!" přitakal Jeníček.
"A potkali jsme Červenou Karkulku," dodala Mařenka.
"Ani mi to nepřipomínej...Vy dvě, když spustíte tu svoji šlejfírnu, tak jste k nezastavení."
"To mě zajímá, Jeníčku," zareagovala bleskově Beruška, "kde jste potkali Karkuli?
"Na cestě k perníkové chaloupce. Kousek od toho rozcestí k hájovně."
"Teda brácha, jak si tohle můžeš pamatovat?"
"Kdybys, ségra, pořád nemyslela na drby, tak bys věděla kudy jdeš," utřel ji Jeníček.
"V kolik to bylo hodin?" kula železo dokud bylo žhavé Beruška.
"Z domova jsme šli po obědě. To bylo asi půl druhé. Od domku k rozcestí to máme necelých dvacet minut. No a ty dvě nezavřely pusy dobré dvě hodiny. Mě by měli pozlatit, že jsem to vydržel a přitom se nezcvoknul.."
Beruška chápavě pokývala hlavou a položila poslední otázku: "Co jste dělali pak?"
"To musí být přeci jasné," obrátila oči v sloup Mařenka, "šli jsme konečně sbírat ty jahody. Před chvílí jsme se totiž vrátili."
"Kdyby vám to nevadilo, tak bych se na ně ráda podívala."
Mařenka si pomyslela cosi neslušného a s povzdechem odešla do sednice pro džbány. Beruška zatím po očku pokukovala po Jeníčkovi a sbírala odvahu mu říci, že s ním cítí, neboť při představě, že by dvě hodiny stála vedle dvou ukecaných holek ji naplňovala hrůzou. "Je..." nadechla se Beruška, leč místo celého mladíkova jména, protáhla písmeno e, takže z ní nakonec vypadlo, " Jeéé, Mařenka, už nese ty jahody." Ta je strčila Berušce pod nos s otázkou: "Stačí?"
"Ano, stačí," pokývla hlavou návštěvnice, "Musím říci, že na lesní jahody jsou krásně velké. Asi mi neprozradíte, kde jste na nich byli, že?"
"Chytrá holka," pronesla jízlivě Mařenka, "neprozradím.Máš ještě nějaký dotaz? Ráda bych šla tátovi s Jeníčkem uvařit k večeři jahodový knedlíky." a věnovala Berušce pohled, který bez skrupulí říkal - už táhni! Zdržuješ! Ta se na ní v klidu podívala a s úsměvem ji odpověděla: "Ne žádný dotaz už nemám. Přeji vám dobrou chuť, až ty knedlíky budete do sebe házet." Otočila se a kráčela k domovu.
Doma si sedla. Na stůl položila papír a pero a začala sepisovat, co všechno zjistila. Ježidědek přišel ohlásit poničenou chaloupku asi v půl páté odpoledne. Z perníkové chaloupky k Ferdovi je to asi půl hodiny. To znamená, že ten perníkový dědek vyšel z domova asi ve čtyři. Domů musel přijít... Jenda s Mařenkou vyšli na jahody asi v půl druhé. Šli tak dvacet minut, to máme za deset minut dvě, co potkali Karkuli. Kecali dvě hodiny. Když dám nějakou toleranci, tak mi dědkův příchod vychází mezi tři čtvrtě na dvě do čtyřech. U těch dvou jsem bouchala asi deset minut před šestou. Vzhledem k těm jahodám ve džbánu mohli být doma nanejvýš čtvrt hodiny. Mařena měla dole ještě urousanou sukni.  "No jo," zarazila se najednou Beruška, "kdy tu perníkovou barabiznu poničili? Jak to udělali, že si Ježibaba ničeho nevšimla, když byla přece doma? To se mi nějak nezdá..." Zítra dopoledne se zastavím u Karkulky a pak si půjdu upřesnit výpověď Ježidědka. Bože, já bych si teď s takovou chutí dala ty jahodový knedlíky, povzdechla si poté, co ji zakručelo v břiše: "Já vím, ty křikloune jeden. Jahody nemám. Uvařeno taky ne, takže, co nám zbývá?... Správně! Chleba se sádlem a cibulí. To ti musí stačit!" a nabrala směr spíž.

2. kapitola - Detektivem proti své vůli

"Kdy došlo k tomu, že jsi začala případ vyšetřovat ty?" zeptala se jeho ctihodnost Berušky.
"Když do domku Ferdy Mravence přišel Ježidědek a chtěl nahlásit škodu na perníkové chaloupce. A jako obyčejně, Ferda nebyl doma!"
"Když Ferda nebyl doma, jak to, že jsi tam byla ty?" podivil se Bystrozraký.
"Dělám Ferdovi hospodyni a mám od jeho domku klíče, takže k němu můžu chodit, jak se mi to hodí."
"Dobrá. Proč jsi tedy začala zmíněný případ vyšetřovat?"
"Ježidědek přišel a ptal se jestli je Ferda doma a já mu odpověděla, že u Cvrčka opravuje rádio a zdali můžu něco vyřídit."
"A co na to Ježidědek?" s lehkým náznakem nudy položila otázku jeho ctihodnost.
"Že chce Ferdovi nahlásit poškození perníkové chaloupky. Já se ze zvědavosti zeptala k jaké škodě došlo a on mi řekl, že v západní stěně zeje díra. Jeden perníkový trám je zlomený a v noci se dají z komory střechou pozorovat hvězdy. Pak jsem se ještě zeptala o jak velkou škodu asi jde..."
"A co odpověděl?" skočil do beruščina vyprávění soudce.
"Stačilo vydržet malou chvilku, Vaše ctihodnosti," neodpustila si popíchnutí Beruška, "a slyšel byste, že odpověď zněla asi deset tisíc dukátů," a zabodla do soudce oči s lehce ironickým výrazem. Povzdech - panebože, komu jsi to talár dal - si raději odpustila.
Bystrozraký by teď raději držel facku, než snášel pohled, kterým si ho měřila Beruška. Dokázal si však zachovat vážnou tvář a pronesl úředním tónem další otázku: "Co bylo dál?"
"Ježidědek se na mě najednou utrh, proč jsem najednou tak zvědavá?  To mě přece nemusí zajímat. Vždyť nejsem Ferda. Jsem prý jen obyčejná hospodyně, tak ať to nezapomenu vyřídit. A měl se k odchodu."
"Předpokládám, že neodešel, protože to bys zde nestála, že?" blýskl se svým úsudkem Bystrozraký.
"Vaše ctihodnosti, musím přiznat, že Vás jen tak někdo nedoběhne. Skvěla dedukce, "lehce si píchla Beruška. "Jak správně předpokládáte," pokračovala, "zastavila jsem jej otázkou. Počkej Ježidědku. Proč myslíš, že jsem tady? Jak sám vidíš, Ferdu není snadné dostihnout, a tak mu s vyšetřováním různých případů občas pomůžu. Určitě jsi slyšel o té slavné kauze Barbiegate. Nejsem sice, v souvislosti s ní, nikde uváděna, ale mám na jejím vyřešení velký podíl. Proto můžeš bez obav mluvit i se mnou. Všechno Ferdovi vyřídím a s ním i vyšetřím."
Bystrozraký při vyslovení známé kauzy údivem lehce pokynul hlavou, neboť tu kauzu soudil a výsledky vyšetřování, které Ferda tehdy před soudem předestřel, byly obdivuhodné. Se zvýšeným zájmem o to děvče před sebou položil další otázku: "Co ti na to řekl, Beruško?"
"Na to nic, a proto jsem se zeptala na koho má podezření?"
"A měl, že ano?" opět vpadl do Beruščiny výpovědi Bystrozraký.
"Máte pravdu, ctihodnosti. Vím, že před Vaším zrakem neuteče žádná nepravost, a tak nemusím uvádět jména, která zazněla z Ježidědkových úst," opět Berušku zasvrběl její pichlavý jazyk.
"Protokol je protokol," vylhal se z hrozícího faux pas Bystrozraký, "jména musíš říci ty!"
"Jsou to Jeníček a Mařenka, ctihodnosti."
"Proč zrovna oni?"
"Protože je prý viděl na cestě nedaleko perníkové chaloupky, když šel domů z královského města. Dušoval se, že než odešel z domova, tak chaloupka byla celá. Když se vrátil domů, viděl, že je poničená."
"Měl to Ježidědek nějak zdokumentované?" vystřelil Bystrozraký další dotaz.
"Řekl mi, že to má bába všechno v kouli."
"V kouli?"
Beruška postřehla malý nechápavý pohyb hlavou a podala jeho ctihodnosti vysvětlení: "Ano. V křišťálové kouli."
"Jaké jiné, že?" přitakal Bystrozraký, který by si dal nejraději facku za to, že mu hned nedošlo, o jakou kouli se jedná.
"A tak jsem Ježidědka poslala domů s tím, že je přijdu zpravit o tom, co jsem vyšetřila."
"Byl bych velice rád, kdyby ses o výsledky vyšetřování podělila i s námi," a vyslal k Berušce úsměv, o kterém byl přesvědčený, že je z kategorie neodolatelných. Tohle prostořeké děvče se mu zamlouvala čím dál tím víc.
Beruška měla nepříjemný pocit, že se na ní Bystrozraký dívá jinak, než předepisuje soudní řád. Po zádech ji přeběhl mráz, a tak se raději soustředila na svou výpověď: "Šla jsem za Jeníčkem a Mařenkou."

1. kapitola - Soudní síň

Tichý šum v soudní síni přerušil hlas soudního zřízence: "Povstaňte!" chvíli počkal než se všichni zvedli a pokračoval, "Přichází jeho ctihodnost Bystrozraký, před jehož zrakem se žádná nepravost neschová."
Do soudní síně vstoupil muž s uvázaným bílým hadrem přes oči. Když Bystrozraký obcházel židli, na kterou se hodlal usadit, zakopl o její nohu a musel se chytit opěradla, aby nespadl svým soudcovským obličejem na stůl, na kterém stála vyobrazena jeho podobizna (ony totiž ne všechny pohádkové bytosti umí číst, a tak je pro ně obrázek jaksi srozumitelnější). Jeho ctihodnost velice rychle potlačila nával vzteku, a aniž by kamenný obličej něco o střetu obou noh prozradil, si důstojně sedla.
"Můžete se posadit," pronesl soudní zřízenec.
Když se dav čumilů utišil, pronesl Bystrozraký hlasem, který nepřipouštěl diskuzi: "Přiveďte obžalovaného!"
Zřízenec odešel do vedlejší místnosti, odkud za chvíli vyšel i s Večerníčkem. Ten se tvářil jako by se ho soudní přelíčení netýkalo. Rozhlížel se po soudní síni a hledal někoho známého. Žádného nenašel. Mezitím jej zřízenec postavil za ohrádku určující hranici diskrétní zóny jeho ctihodnosti.
"Panenko skákavá, to bude šaškárna! Co tu pohledá..."
"Jméno!" utnul Bystrozraký rázně tok večerníčkových myšlenek.
"Večerníček," řekl a pro sebe se podivoval nad tím, proč se tady ptají na takovou blbost, když ho přece zná každé malé dítě!
"Narozen!" prolétl místností další dotaz, který místo otazníku měl na konci vykřičník. Vyštěknutý dotaz nepřipouštěl diskuze a obžalovanému tak mělo být dáno najevo hned od začátku, že své lumpárny před tímto soudem rozhodně nezatluče.
"V srpnu 1965."
"Víš z čeho jsi obžalován?"
"Nevím."
"Tak se mi zdá," změnil najednou Bystrozraký styl řeči, když místo výslechového použil žoviální, "že tu někdo neví, jak se má odpovídat u soudu. Všichni o mě říkají, že jsem shovívavý a já ti to teď dokážu. Pro příště si zapamatuj..." Bystrozraký udělal dramatickou pauzu, během které se mírně naklonil směrem k Večerníčkovi, a pokračoval," správná odpověď zní: ANO, NE, NEVÍM  a podobně a k tomu připojíš ctihodnosti. Je to jasné?"
"Ano," Večerníček si velice rychle uvědomil, že na něco zapomněl a dodal, "Ctihodnosti".
"To bylo o fous. Máš kliku Večerníčku. Tvé dlaně, tak přijdou o jedno, dá se říci, přátelské šlehnutí rákoskou. Zapamatuj si to!"
"Jistě, ctihodnosti."
Bystrozraký spokojeně pokýval hlavou a povstal. "Jsi obviněn z toho, že jsi v pohádkové říši způsobil zmatek svým neuváženým rozhazováním lístků s pohádkami v České televizi. Někteří jedinci si teď myslí, že si můžou s pohádkami dělat co chtějí. Za to ti hrozí přivázání na pranýř od devíti hodin ranních do pěti hodin odpoledních. Po uplynutí této doby ještě dostaneš pětadvacet ran na holou. Máš něco na svou obhajobu?"
Večerníček nevěřil vlastním uším. Během pronášení obžaloby se v něm začala vařit žluč a sotva si Bystrozraký znovu sedl, pustil se rázně do své obhajoby: "Ctihodnosti, já jsem jenom umělec. Takhle si to vymysleli autoři. Já plnil jen to, co bylo napsáno ve scénáři. Nemůžu přece za to, jak si to vyloží kdejaký hej nebo počkej a co začne s pohádkami dělat. To je jako byste chtěl soudit Promethea za to, že lidem přinesl oheň, který někomu zapálil chalupu, protože byl neopatrný."
"Hm. To zní rozumně. Uvidíme, co přinese další projednávání případu. Teď se můžeš posadit." Bystrozraký nečekal až Večerníček udělá to, co  mu dovolil, ale otočil svou hlavu ke zřízenci a poručil mu: "Přiveďte Ferdu Mravence!"
V soudní síni to zahučelo, když se místo povolaného Ferdy objevila po boku zřízence Beruška. I jeho ctihodnost byla touto situací zaskočena. Jeho chvilkových rozpaků si ale v soudní síni nikdo nevšiml.
"Já jsem předvolal Ferdu Mravence a ne nějakou ženskou," hřímal zpoza stolu Bystrozraký na sebevědomě stojící Berušku.
"Nejsem žádná ženská, ctihodnosti. Nebudete tomu věřit, ale mám i jméno," odpálila neohroženě soudcovu neomalenost.
Bystrozraký nebyl na takové jednání zvyklý a teď se jeho útrobami prohnala bouře. Co si to dovoluje? Tohle přesahuje všechny meze! Já s ní udělám krátký proces! Navenek ovšem vyloudil úsměv a pronesl: "Dobře. Děkuji za upozornění a zároveň se omlouvám. Byl jsem poněkud překvapen, když místo povolaného Ferdy jsi přišla ty. Tedy... Tvé jméno?"
"Beruška."
"Narozena?"
"Ctihodnosti, ráda bych podotkla, že tento dotaz je poněkud nepatřičný, protože žen se přece na věk a hmotnost neptáme."
"Milá dámo! Jste velice domýšlivá, když si myslíte, že se ptám z důvodu, který by se dal při troše fantazie označit jako harašení. Tyto údaje musí být zaneseny do protokolu z jednání soudu, a tak ještě jednou zopakuji svůj dotaz. Narozena?"
"Jak vidíte, ctihodnosti! Stojím tu, tudíž jsem, logicky, narozena."
"Beruško, zdá se mi, že tvé výroky hraničí s pohrdáním soudem. Víš jak se takové jednání trestá?"
"Nevím, ctihodnosti, ale předpokládám, že mi to velice rád řeknete."
Bystrozraký nevěřil svým uším. Oči za šátkem vypadali, jako by je krátkodobě přepadl bacil myxomatózy, a tak raději v klidu napočítal do tří. Pak s klidem pravil: "Pokud chceš i nadále se mnou mluvit v tomto duchu, tak věz, že tě nechám na dvě hodiny přivázat k pranýři. Opodál nechám postavit bednu s lískovkami a každý, kdo půjde okolo, ti bude moci uštědřit jedno šlehnutí. Jestliže se ti to z nějakého důvodu líbí, tak pokračuj ve svých prostořekých odpovědích. V opačném případě předpokládám, že mi odpovíš na otázku. Narozena?"
"1. března 1993," vylezlo dost neochotně z Berušky.
"Tak tím jsme uspokojili úředního šimla a teď ukojíme mojí zvědavost. Proč tady stojíš ty a ne Ferda Mravenec. Ten přece dělá práce všeho druhu, tedy i vyšetřování různých nepravostí v jeho okolí?"
"Ctihodnosti, vy děláte, jako byste Ferdu neznal. Pořád někde lítá a nic nestíhá, a tak jsem se, shodou okolností, musela pustit do vyšetřování případu perníkové chaloupky já."

Proč blog Detektiv Beruška

"To je šílený", slyšel jsem od kamaráda, kterému jsem se svěřil s nápadem uveřejňovat na pokračování detektivní příběh detektiva Berušky. Na vysvětlenou musím dodat, že ten byl původně nastíněn kolektivním snažením v dětském kroužku divadelního souboru Mladá scéna. Na jeho základě jsem začal psát scénář, ale souběžně s ním začala vznikat i "knižní" verze.

Na vysvětlenou musím dodat, že Beruška měla být právě ta, kterou v pohádkové říši obdivuje Ferda Mravenec. Nakonec jsem při psaní, místo té "fifleny", obsadil do hlavní role mladé rázné děvče, které ve zmíněné říši žije.

Příjemně prožité okamžiky při čtení tohoto příběhu vám přeje Zdeněk Balcar.

P.S.    Pokud chcete vědět o mně něco bližšího, tak máte možnost zde.